← HLAVNÍ STRÁNKA

Jak jsem vzal stopaře

2.4. 2014 (drobná revize a první publikování do té doby zapadlého textu 20.4. 2017)

Takže, tuším že je to už asi rok. Byl pátek a po škole jsem měl v plánu jet na víkned k ségře do Sedlčan. Řidičák jsem už pár měsíců měl, ale tohle byla moje asi první cesta, kdy jsem jel někam "dál" (jen asi 50km) úplně sám. Těšil jsem se moc, ale jak už to tak občas bývá, trošku jsem nestíhal. Když jsem byl už konečně sbalený a seděl jsem v autě, to jediné, co jsem chtěl před odjezdem udělat, bylo pustit si z mobilu písničky - abych si cestu pořádně užil. Připojil jsem tedy třiapůmilimetrovýho džeka do mobilu s tím, že mi to bude hrát "pěkně" přes FM transmitter. Jak už to tak občas bývá, můj milovaný HTC Desire měl zrovna chvíli, kdy chtěl jeho (toho jacka) přítomnost detekovat až po restartu. Nijak jsem mu neodporoval a udělal co bylo třeba. Nebyl ale čas ztrácet čas, proto jsem nastaroval káru a vyrazil na cestu. Bez navigace - přece stačí dvakrát zatočit a jsem tam.. (navíc nebyl čas jí ani nastavit).

Projedu první kulaťák a rázem se dostávám k prnímu místu, které si žádá změnu směru jízdy - druhej kruháč. V hlavě si držím myšlenku, že musím někde co nejdříve zastavit abych pustil písničky ale v tom mi někdo začal volat. Nutnost zastavit se ještě zvýšila. Měl jsem jet na dálnici směrem na Prahu, ale místo to toho jsem možná ze zvyku použil dřívější výjezd - na Chýnov. Hned za ním se také zdá býti dost místa pro zastavení.

Náhle před sebou - tedy spíš jako trochu bokem - vidím na kraji vozovky stopaře. V hlavě mi prolítlo: "Stopař chce abych zastavil, já potřebuju zastavit (telefonát, písničky, (navigace)) + dost místa = ideální situace pro zastavení." Zastavil jsem tedy. Natahuju se pro telefon a v tom si ve zrcátku překvapeně všimnu, že k mému auto přibíhá neznámá osoba. Tušíte správně - je to ten stopař. Říkám si, no co tak ho svezu. Otvírá dveře a ptá se, kam jedu. On prý potřebuje na Pelhřimov, prý by stačil Chýnov. Říkám, že jedu do Sedlčan, takže přes Votice...takže nejblíž... Zkouším si vybavit mapu a už teď tuším, že je něco špatně.

V tom mě přerušila přijíždějící modrá oktávka. Zastavila přede mnou a vystupující řidič přistupuje k mému autu. Ukazuje přitom na vedle mě sedícího stopaře a vypadá naštvaně. Stopař se začíná klepat, říká, že je to tam, kde já neříkám. Stahuji své okýnko, přes které se muž z oktávky zuřivě volá na mého budoucího spoujezdce. „Ještě jednou tě tady uvidím, tak na tebe zavolám policajty! Tu tvojí pitomou story už nechci nikdy slyšet.” Snad ještě dodal pár zdůrazňujících slov. Celkem zmatěně koukám co se to děje, načež mi muž z oktávky vysvětlil, že ho snad včera taky někam vezl a on, že je zpátky. No prý ať mu určitě nedávám žádné peníze. Muž odchází. Spolujezdec se mi omlouvá a opakuje, jak je všechno jinde než by asi mělo být. Odpovídám mu slovy: „Tak tedy asi ten Chýnov.”

S výhlídkou, že už bude pryč vyrážím do Chýnova. Cestou se ho ptám na tu jeho neobyčejnou story, o tom jak už několik dní cestuje od ségry ze Sicílie, kde mu - jen co vystoupil - ukradli auto, kde měl všechny doklady a další věci. Na záznamu z kamery byli prý vidět zloději. Detaily tváře asi ani ne, ale barva pleti prý určitě. Nic černějšího prej ani neviděl. Přihodil pár rasistických poznámek. Mezitím se mi v hlavě stihla vybavit mapa a došlo mi, kde že jsem špatně odbočil. Vysvětluju mu, že ho dál neodvezu, protože to není můj směr.

Když vystupoval, přišla očekáváná otázka - prý jestli bych neměl aspoň na kafe. Venku je zima a on dlouho nic nejedl nebo ani nepil. Vybavuji si sice výstrahu muže z oktávky, ale dvacku jsem mu podal. Hlavně, že už byl pryč. Kouknul jsem do mapy, pustil písničky, vrátil se zpět a pokračoval (teď už ve správné) cestě, při které jsem si celou situaci přehrával stále dokola. Smál se sobě, jak jsem blbej a i tomu jaký to přineslo tak neobyčejný zážitek. V tom mě ještě napadlo, co by se asi stalo, kdybych pak ještě zapomněl ve Voticích odbočit. Když jsem v té představě dojel až do Prahy, zvedl jsem raději oči a bylo to právě v čas. Cedule s odbočkou na Sedlčany se právě mihla kolem a jí dal na její pokyn. A pak dorazil tam, kam jsem mířil.

Zajížďka to nebyla velká - max. 15 km, ale zajímavá zkušenost to byla rozhodně.


← HLAVNÍ STRÁNKA