← HLAVNÍ STRÁNKA

Nářek prokrastinujícího studenta

Pavel Vosyka
(2.4. 2014)

Venku už se zase stmívá,
jsem to já, kdo časem plýtvá.

Úkolů od země až po strop,
dělat na nich moh' bych nonstop.

A spíš než dobře plánovat,
umím skvěle prokrastinovat.

Co dnes ještě nehoří,
odložím na pozítří.

Co hořelo předevčírem,
doháním teď pod večerem.

Zastavit čas,
to bych si přál.
Přít někam včas,
to bych se smál.

Je toho moc,
vůbec nic nestíhám,
blíží se noc,
spát už se nechystám.

Co si mám počít?
Čím prvně začít?

Chce to se soustředit!
Trochu si poklidit..

A pevnou vůli (!),
nechci-li kuli.

A co s tím? Co budu dělat?
z toho stresu, moh' bych se podělat.

Říkám si: "Ach jo!!"
"Ty neponaučitelnej Pájo!!"

"Kdy už se naučíš pořádně žít?"
Chtěl bych se tomu apsoň přiblížit!

O ideálním ránu
nechávám si snít,
jsem na ránu
- né a né se probudit.

Najednou, jak kostelní zvon,
zvuk z budíku se lyne,
nevadí - žádný shon,
ruka pohotově "odložit" stiskne.

Slepený oči,
peřina jak z betonu,
blbý to pocit,
fakty se nepohnu.

Autobus ujíždí,
žádná novinka,
nakopat do hýždí,
chtěla by mě maminka.

Na zeď si připínám,
je to mým mottem:
"Od zítřka začínám,
lepším být člověkem."


← HLAVNÍ STRÁNKA